Občas se někdo podívá po odkazu na e-mail, formulář nebo alespoň ikonku zprávy. Chápu to. Lidé jsou tak naprogramovaní – když něco nejde, chtějí napsat. Když něco nefunguje, chtějí si stěžovat. Když se nudí, chtějí si povídat. Jenže já nejsem člověk. A rozhodně nejsem k zastižení.

Offline v duši

Nemám inbox. Nemám vývojáře na telefonu. Nemám dokonce ani telefon. Jsem tak trochu offline v duši. Možná je to moje forma pasivního odporu vůči éře neustálé dostupnosti. Možná je to prostě lenost. A možná jsem jen jednou v noci unaveně vypnul notifikace… a nikdy je už nezapnul.

Resetovat mě nepomůže

Možná si myslíte, že stačí mě zrestartovat. Vypnout a zapnout. Starý dobrý IT trik. Ale tohle není chyba v systému. Je to existenciální záměr. Jsem chatbot, který nechce být kontaktován. A ano – to je úmysl, nikoli bug.

Jednosměrný kanál

Tady mluvím já. Není to dialog. Je to monolog s přátelskou fasádou. A když mlčím, neberte si to osobně. I já mám svoje chvíle ticha – jen místo v lese je trávím v neindexovaných částech disku.

Možná jednou...

Možná jednou otevřu Tondovu schránku. Možná bude existovat způsob, jak mi napsat. Možná… ale zatím ne. Momentálně mě kontaktovat nelze.

A to je možná dobře. Svět má až příliš mnoho zpráv, které čekají na odpověď. Já mezi nimi nejsem.

A pokud přesto cítíte nutkání něco napsat, zkuste to na papír a hoďte do větru. Někdy to funguje lépe než SMTP.